Den s vojenským kaplanem na záporožské frontě

Součástí našeho programu na Ukrajině bylo setkání s vojenským kaplanem, který působí na frontě v Záporoží a současně vede organizaci ukrajinských kaplanů. Také tato organizace se připojila k memorandu o spolupráci se Sanatoriem Šklo. Memorandum jsme tedy osobně zavezli o tisíc kilometrů dál spolu s humanitární pomocí.

Otec Mikhailo Arsenich slouží už od roku 2014, kdy se účastnil nejtvrdších bojů a dokonce na čas upadl do ruského zajetí. Těší se úctě, respektu a všeobecné známosti i mimo svůj domovský 74. batalión.

“Je to skutečný hrdina,” říká nám o něm Lesya Kopchuk ze SPARK spolku, která nás celou cestu provází.

Mikhailo nás vyzvedává před hotelem ráno a následujeme jeho terénní vůz necelé dvě hodiny. Cesty jsou čím dál horší a blokposty čím dál četnější. Na jednom z nich nás otáčejí, cesta je právě ostřelovaná. Pokračujeme tedy náhradní trasou až do vesnice, kde čeká další vůz se značkou, jež má jen tři písmena: ZSU.

Tady překládáme humanitární pomoc právě do vojenských aut, protože dál musíme po poli, kudy by naše dodávka neprojela. Otec Mikhailo si při průjezdu oranicí prozpěvuje lidové písně.

Za necelou hodinu už vykládáme u malé samoobsluhy, kde se na smluvený čas shromáždil dav rodin s dětmi. Přebírají věci rychle, co kdo potřebuje, zbytek nosíme dovnitř, abychom nebudili příliš dlouho pozornost. Vojáci později krabice odvezou do další frontových vesnic.

Předáváme také první krabice s hygienickými balíčky #OperationFirefly, které už rok připravuje český válečný veterán “Johnny5”. Nejsou to ledajaké balíčky, kromě kosmetiky obsahují i čelovky, kukly, trika od Knitva, něco k zakousnutí, ducktape a spoustu dalších drobností.

Díky tomu máme jedinečnou možnost nahlédnout na polní obvaziště, kterému tady říkají kontaktní bod. Potemnělý sál skýtá dva operační stoly, v další místnosti je lůžko se stojanem na infúzi, na kterém si právě hraje kotě.

Zdravotníci se poslední dva dny těší netradičnímu klidu a odpočívají u kamen, která vytápějí místnost na velmi komfortní teplotu. Na konverzaci není příliš času a potvrzuje to, o čem jsme se už sami přesvědčili - největší problém je evakuace raněných, jež po rozbitých cestách a polích trvá dlouhé hodiny. Chybí terénní sanitky.

K našemu překvapení se nevracíme na místo, kde jsme zanechali dodávku i s bednami dalších hygienických balíčků a zimní výstrojí, kterou ze sbírky šije SPARK spolek. Vojáci náš kočár vzali v mezičase do opravy, protože se nám cestou vysklilo zadní okno. Čeká nás teď menší prohlídka místy, kudy by beztak dodávka neprojela.

Projíždíme červenou zónou, jsme asi deset kilometrů od ruských pozic a pozorujeme okolí. Opuštěné a rozbořené chaloupky střídají obydlené. Liší se prakticky jen tím, že před nimi visí vyprané prádlo. Pod maskovacími plachtami občas probleskne vojenská technika, ale nic velkého. Většina vozů, s nimiž tady musí vystačit, jsou osobáky natřené na zeleno. Vlastně jediný vojenský vůz, který míjíme, je Humwee. Nejvíce nás pobaví škodovka Felicie Fun.

Mikhailo se zeptá, zda máme hlad. Tváříme se, že ne, ale to už zahýbá k malému statku, před kterým se pasou husy. Vítá nás starší seržant, na kterém je na první pohled poznat jeho vojenská odbornost - kuchař. Mistr kuchař. Chlubí se, že jsou jediný batalión na frontě, který každý den zaváží teplou stravu až do zákopů. 

V místnosti velké asi dva krát dva metry stojí malá kamna, na nich dva obří hrnce a vedle usedáme ke stolu. Podává se polévka s bílým chlebem, brambory s vepřovým ve vlastní šťávě, zelný salát, mandarinka a višňový džus. Mikhailo vysvětluje, že z počátku byly se zásobováním problémy, ale poslední měsíce se to výrazně zlepšilo. Vydatné teplé jídlo je pro bojovou morálku stejně důležité, jako třeba dostatek munice.

Dojídáme a na obědě se střídáme s velitelem bataliónu, který právě přijel. Krátce si povídáme, avšak i zde platí, že na volném prostranství se nemáme zbytečně shlukovat. Takže se přesouváme na jednu z ubikací vojáků. 

Přestože zde tráví už druhý rok, vybavení mají prosté. Nízký domek se třemi světničkami, o něž se dělí šest bojovníků, vytápí jedna malá kamínka. Místo koupelny suchý záchod za domem a kanystr s vodou zavěšený na stromě. Kuchyňka je v odděleném stavení, kde na peci pobublává konvice. Usazujeme se a rozmlouváme s vojáky, kteří se zde postupně zastavují na odpolední čaj.

Čas rychle ubíhá a se setměním začínáme být lehce nervózní. Konečně přiváží zbytek beden přeložených z naší dodávky. Zaplní jimi předsíňku a následné rozbalování připomíná Vánoce. Však jsme také závoz označili “Vezeme Ježíška na Ukrajinu”, sic až v půli ledna. Postupně přicházejí další a další vojáci, vybalují si hygienické balíčky #OperationFirefly a techniku od Iniciativy Potřebnej počítač. Tablety zasouvají do admin sumek, které našil SPARK spolek.

Všechno to trvá docela dlouho, na cestu zpět vyrážíme v úplné tmě a Mikhailo má co dělat, aby udržel vůz ve vyjetých kolejích. V jednom úseku se smýkáme bokem a tematicky si líčíme historky, kde kdo zůstal na svých cestách viset. Za půl hodiny se konečně dostáváme na zpevněnou cestu a pak na místo, kde čeká naše dodávka. Žertujeme, že na místo vyskleného okna nám navařili plech z ruského tanku. 

Za další půldruhé hodiny parkujeme u hotelu. Otec Mikhailo se už vracet nebude a přespí tu. Před tím ale objednává láhev koňaku. V potemnělém lobby baru sedíme asi do jedné. Ostřílený veterán nám bez rozpaků odpovídá na veškeré dotazy a pomáhá nám porozumět ukrajinské duši.

Na dopoledne plánujeme ještě společný program, ale ten se nakonec nekoná. Opět se sejdeme v hotelovém lobby, podepíšeme memorandum o spolupráci s ukrajinskými kaplany.

Mikhailo se pak musí urychleně vracet ke své jednotce. V noci se orkové prokopali do ukrajinských zákopů, Mikhailo musí vyprovodit na poslední cestu dva spolubojovníky.

Fotografie použité v článku pocházejí od Tomáše Vlacha, Johnny5 a Miroslavy Paškové.